Dokument začal a na obrazovce se objevil jeho název – "Sen". Nikdo v televizi zatím nepromluvil a já jsem byl také zticha. V tom dcerka zřetelně povídá:"Sen". Vytřeštil jsem na ni oči a po zádech mi proběhlo mrazení. Sice už znala několik slov, ale jen ta základní a slovo "sen" mezi nimi určitě nebylo. Zeptal jsem se jí:"Jakej sen?" Ale už neřekla nic, zřejmě dospěla k závěru, že její vyjádření je dostatečné.
Druhý zážitek se stal před několika týdny, tedy v době, kdy jí ještě nebyly ani dva roky. Naše jinak zcela domácí britská kočka Tonička v nestřežené chvíli utekla dveřmi na zahradu, což znamenalo, že si udělá další ze svých zřídkavých dobrodružství, spočívajících v tom, že přeskočí přes několik plotů do sousedních zahrad, projde se po střechách a pak se za několik hodin vrátí promrzlá zpět na svůj vyhřátý pelech. Asi za hodinu a půl dcerka zvedla hlavu od hraček a říká "Tonička už jde". Otevřeli jsme neprůhledné dveře, přes které ji vidět ani slyšet nemohla a skutečně – kočka už tam seděla a nedočkavě čekala, až ji pustíme domů.
Potřetí jsem se zase divil při čtení. Anglicky naše malá samozřejmě neumí ani slovo. Četl jsem si knihu o chlapíkovi, který si stavěl na Aljašce srub a najednou dcerka ukázala prstíkem na další (protější) stranu a povídá "Dokončil". "Co dokončil?", zeptal jsem se. "Pán dokončil." Podíval jsem se, kam ukazovala a tam stálo "I'd just finished a notch". Tedy: právě jsem dokončil zářez na kládě.
Myslím si, že děti obecně mají mnohem větší intuitivní schopnosti než my dospělí. Tedy, dokud je z nich naše přematerializovaná, extraracionální společnost nevytluče. Takže pokud máte doma malé děti, mějte mysl otevřenou – možná si ani neuvědomujete, jaké zázraky v nich dřímají.