Především musím napsat, že termínem „rodili" nemyslím, že bych já měl nějaké zásluhy na porodu, ale že je to pro nás s manželkou nejvýznamnější společná událost v životě. Stonásobně důležitější než třeba dovolená. Takže už narození prvního dítěte chtěla manželka prožít v porodnici ve Vrchlabí, která byla u nás nejvíce nakloněná normálnímu – přirozenému – porodu. Nebylo pro nás nic zvláštního, že jsme u nás nasedli na vlak a budíce s velkým břichem i batohem pozornost, odjeli jsme tři týdny před porodem na druhý konec republiky. Tam manželka strávila na privátě, jak sama říká, nádhernou dovolenou mimo sezónu a já tam za ní přijel vlakem na prodloužený víkend a pak na 10 dní kolem porodu. Porod ve Vrchlabí byl hezký a zcela odpovídající našim tehdejším představám, ale porodnice byla v době manželčina druhého těhotenství dlouhodobě zavřená.
Nepěkných zážitků z českých porodnic jsme jak četli, tak od známých slyšeli takové množství, že se manželka rozhodla přivést naše další dítě na svět v Rakousku. Porod pro nás není ruská ruleta, nechtěli jsme náhodně vsadit na to, že i v českých porodnicích lze potkat zkušený a příjemný, byť neznámý personál. Důvěra v prostředí i zaměstnance a z ní vyplývající psychická pohoda je pro porod většinou daleko důležitější, než ten nejmoderněji vybavený porodní sál – ostatně, nejenom Odent, ale i jedna velmi známá česká gynekoložka tvrdí, že porod se asi tak z 80% odehrává v hlavě a lékařům by pro jejich aktivity mělo bohatě stačit zbývajících 20%.
Chtěli jsme, aby se naše dítě narodilo do přátelského prostředí, ve kterém se nestane, že je matce okamžitě odebráno a odneseno kdoví kam. Chtěli jsme předem znát lékařku či asistentku, která bude u porodu. Nechtěli jsme, aby manželce byla při porodu vnucovaná poloha, která vyhovuje zdravotníkům a ne jí samotné a odmítali jsme jakékoliv zbytné zásahy. Chtěli jsme zůstat spolu, být respektovaní jako rodina i každý zvlášť jako svéprávný člověk a v případě porodu v porodnici chtěla žena co nejrychleji zase domů. Uvažovali jsme i o porodu doma, ale pouze v případě, že bude zcela legální a odborně zajištěný. A také jsme nechtěli, aby naše čerstvě příchozí novorozeně bylo okamžitě očkováno proti TBC ještě v porodnici, ačkoliv je to živá vakcína, má dost nežádoucích reakcí a na západ od nás se s ní plošně už dávno neočkuje. Je jasné, že chtít po českém zdravotnictví toto bylo velmi těžké. A manželce připadalo trapné a ponižující se s nejistým výsledkem hádat o svá práva, když jenom pár desítek kilometrů za hranicemi jsou všechna přání nejenom legální, ale i úplně běžná a normální.
Český systém péče o těhotné a rodičky někdy připomíná bájný Kocourkov, vždyť jenom pár měsíců před naším porodem se znovu (ani poprvé a bohužel asi ani naposledy) stalo, že na rodiče, kteří si po právu odnesli své zdravé dítě z porodnice dřív, než po doporučovaných 72 hodinách, byli poslaní hasiči, policie i sociální pracovnice. A co teprve když se počítáte k lidem věřícím. Nemusíte být nutně věřící v Boha a aktivně se podílet na nějakém církevním životě, stačí pouze, když si ceníte lidského života a snažíte se tuto hodnotu chránit. To, že moje žena při odmítnutí genetických testů uslyšela od sestry na gynekologii, že „to je teda průser" ji jenom utvrdilo v tom, že na porod bude lépe odejít někam, kde je lidský život víc ceněn, testy nejsou vnucované plošně a narození geneticky neperlustrovaného dítěte nebude průserem. V českých porodnicích až na výjimky není možné, aby byl u porodu známý personál. Představa, že se jejího těla i našeho dítěte bude dotýkat náhodný lékař, který jinak bez výčitek a jak na běžícím pásu vyvolává ženám potraty z lékařské indikace, byla mé ženě zvláště odporná.
Manželka tedy odjela tři týdny před termínem porodu pryč z Kocourkova a našla si levné ubytování v klidné, venkovské oblasti Rakouska. Po celou dobu pobytu a týden po porodu se o manželku starala jediná, velice zkušená porodní asistentka, se kterou si padly do oka lidsky i názorově. Situaci v českém porodnictví a pediatrii znala od českých kolegyň, které s ní v rakouských porodnicích pracovaly a proto jen mávla rukou a anglicky prohlásila: "Eh, deep communism!" Zdravotní stav ženy i miminka byl výborný, proto porodní asistentka schválila i porod doma. Postarší majitelka našeho privátu byla hrdá, že se u nich bude rodit. Sama porodila své čtyři děti doma a rozhodně tvrdila, že ji by do porodnice v životě nikdo nedostal.
Mezitím mne v naší metropoli zavalila obrovská vlna práce a ranní telefon manželky týden před termínem mě trochu vyvedl z míry: „Praskla voda, porod nastane co nevidět. Přijeď." Cesta na hranice byla rychlá a setkání s lidmi za nimi příjemné. Oprášil jsem 16 let nepoužívanou němčinu a první pozdravy „Grüß Gott" připomínaly, že tady ještě nevytlačili Boha z běžného života.
Překvapeně jsem se díval na množství zdravotnického materiálu, který měla porodní asistentka už nachystaný v kuchyňce. Nejenom jednorázové podložky, sterilní rukavice, či nůžky, ale i lokální anestetikum nebo oxytocin v injekcích i čípkách, antibiotika, kyslíkový přístroj i malý ultrazvuk na sledování srdeční činnosti. Vím, že toto vybavení vlastní i některé české porodní asistentky, je to však spíše nadstandard, který pokud je, bývá českými lékaři stejně napadaný jako nedostatečný a podle jejich podivných představ by sebou musela mít asistentka v kufru celý porodní sál i s anesteziologem, aby zajistila kvalitní porodní péči. V Rakousku je toto vybavení standardizovaným požadavkem a o odborné erudici takovéto asistentky vést domácí porod se prostě nediskutuje, je to samozřejmé. Samozřejmostí byla i lékařka z blízké porodnice na telefonu, která by zařídila vše potřebné, kdyby jí naše asistentka nahlásila, že je potřeba převoz.
Porodní stahy začaly odpoledne a asi za hodinu na to si šla žena s kontrakcemi ulevovat do sprchy. Tříletá dcerka z různých obrázků i fotografií věděla, jak vypadá porod a kudy přichází miminko na svět. Nijak nestresovaná tedy chodila kolem sprchy a pak jsme si šli do pokoje hrát. Žena mezitím zavolala asistentce, která během deseti minut přijela.
Pak se ze sprchy ozval malý hlásek a my jsme nevěřícně utíkali do koupelny, kde už měla manželka na prsou miminko. Porod byl rychlý, intimní, tak jak si ho manželka přála. Pupečník jsme nechali v klidu dotepat. Zatímco asistentka zašívala natržení, miminko už leželo u prsu a zkoušelo sát. Asistentka použila velmi kvalitní vstřebávací nitě, které si v českých poměrech zatím dopřála pouze naše kočka, protože veterinářům se za kvalitu může zaplatit. Česká absurdita.
Každý další den pak porodní asistentka přijela zkontrolovat ženu i dítě. Vše bylo v pořádku a šestý den po porodu jsme se vydali přes český konzulát ve Vídni zpátky domů.
Mnoho lidí si asi řekne „No když na to mají…". Takže: vyšlo nás to celé jako mírně dražší dovolená. Pouze, znovu opakuji: porod je pro nás stonásobně důležitější než dovolená, kterou jsme si v zahraničí stejně už mnoho let nedopřáli.
Byl to úžasný zážitek. Žádní cizí lidé a nesmyslné požadavky, žádný stres z přetechnizovaného systému. Jen klid, soustředění, nerušené pozitivní myšlenky, rodinné sepětí…